Jak pomoci kolegovi s těžkou traumatickou zkušeností z práce?

24 March 2022

Podpora kolegovi, který prošel těžkou traumatickou zkušeností přímo v rámci své práce, je pro organizaci často první liniou obrany proti stresu a následným psychosociálním problémům. Téměř každá organizace, ať už jde o sociální služby, zdravotnictví, bezpečnost nebo jiné rizikové odvětví, se může s tímto scénářem setkat. Klíčové je, aby reakce byla okamžitá, empatická a založená na faktách, nikoliv na domnělkách. Správná činnost v prvních hodinách po události může značně snížit riziko sekundární traumatické traumy u samotného postiženého i u jeho okolí, přispět k rychlému návratu do funkce a udržet profesionální klima v organizaci intact.

První kroky: Stabilizace a bezpečí

Nejprv je nutné zajistit fyzické i psychologické bezpečí všech osob zasažených událostí, včetně samotného kolegy. V tomto okamžiku je cílem přerušit akutní stresovou reakci a vrátit člověka do stavu, kdy může začít logické uvažování. Není třeba řešit detaily události ještě teď; důležitá je pouze přítomnost, klid a poskytnutí prostoru pro emoce.

Organizace musí mít připravený, vyznačený postup pro tyto situace, který je známý všem zaměstnancům. Tento postup by měl zahrnovat:

Okamžitou izolaci místa události nebo zrušení přímé komunikace s obětem události, pokud to není rizikové pro další životní bezpečnost.
Zavolání speciálně vyškoleného psychosociálního týmu nebo vnitřního poradce v rámci organizace.
Zajištění, aby byl postižený člověk v bezpečí, nikde nebyl přemísťován do situace, kde by musel znovu čelit traumatu.

Je důležité, aby prvním, kdo kolegu přistoupí, byl někdo, kdo zná jeho povahu a pracovní role. Pokud je to možné, přistupovat s důrazem na to, že je člověk stále považován za profesionála, i když je v nouzi. Nechte ho vědět, že není sám, ale že existuje strukturovaná podpora, která ho ochrání.

Komunikace: Jak mluvit a co nechat mluvit

Komunikace v prvních hodinách je kritická, ale vyžaduje zvláštní citlivost. Řeč by měla být jasná, upřímná a bez zbytečných slov, která by mohla působit jako nesmyslná nebo zdlouhavá. Cílem je ukázat, že organizace a okolí jsou připraveni poslouchat a pomáhat. Je nezbytné vyhnout se formulacím typu „To už se stalo, nic se nestalo" nebo „Bude to zkusit znovu", které mohou znevážovat utrpení člověka a jeho pocit bezmoci.

Existují určité principy, které by měly být při komunikaci dodržovány, aby nedošlo k dalšímu poškození:

Není nutné vyprávět všechny detaily události znovu a znovu; stačí potvrdit, že se o ní ví a že je řešena.
Vyhněte se radám, kterým nedovolíte, aby člověk mluvil o svých pocitech, nebo se snažte analyzovat důvody události v tom okamžiku.
Respektujte hranice, které si postižený člověk nastaví; pokud odmítá mluvit, nesnažte se ho přesvědčit, aby to udělal.
Buďte připraveni na emoce, které mohou vybuchnout náhle, a dejte prostor k pláču nebo ztichnutí.

Je také důležité, aby se v diskusi nedostalo k diskusím o vině, o tom, jak by se mohlo udát jinak, nebo o tom, jak by se to mohlo zhoršit. To jsou témata, která se řeší až po stabilizaci a s odborníkem. V tomto prvním stupni je pouze uznání bolesti a potřeba pomoci. Pokud kolega vyjádří potřebu mluvit, poslouchайте bez posuzování a bez roztržení řeči, abyste mu dodali pocit, že jeho zážitky jsou legitimní a vážené.

Klíčové principy aktivního poslechu

Při komunikaci je zásadní pochopit rozdíl mezi pasivním nasloucháním a aktivním poslechem, který umožňuje kolegu projít bolestí. Aktivní poslech zahrnuje několik konkrétních chování:

Podržení očí a otevřeného postavení těla, které signalizuje pozornost a ochotu poslouchat.
Použití potvrzujících slov jako „Rozumím", „Je to těžké", nebo „Jsem tady pro vás", která validují jeho pocity.
Odložení vlastních vyprávění a posunutí pozornosti zcela na zkušenosti a emoce kolegy.
Užívání otevřených otázek pro hlubší pochopení situace, například „Co vás nejvíce teď bolí?" nebo „Jak se cítíte v okolí?".
Respektování ticha, kdy je někdy nejlepší řečí jen jeho přítomnost a nenápadná pomoc.

Tyto techniky přispívají k tomu, aby se kolega cítil slyšený a vnímán jako celostní osoba, nikoliv jen jako zdroj problému pro organizaci.

Role organizace: Struktura a procedury

Organizace hraje v tomto procesu zásadní roli, protože bez jejího zásahu by pomoc mohla být chaotická a nedostatečná. Vnitřní pravidla a postupy musí být jasné a dostupné. To znamená, že každý zaměstnanec by měl vědět, koho volat, jak se jmenuje kontakt a jak funguje procedura. Často se stává, že lidé se v první chvíli snaží pomoci sami, ale bez příslušných dovedností a autority mohou nechat situaci zhoršit.

Organizace by měla mít definovaný postup, který zahrnuje:

Označení incidentu jako „kritické" a jeho hlášení příslušnému správci.
Přizván speciální týmu pro psychosociální intervenci (což může být vnitřní tým nebo externí poskytovatel).
Zajištění, aby byl postižený člověk odveden z místa události do klidného prostředí, kde bude mít přístup k odpočinku a pití vody.
Zajištění, že ostatní lidé v okolí jsou informováni o tom, že je potřeba chránit anonymitu a nevyjadřovat domnělky.

Je důležité, aby organizace měla připravené materiály, jako je seznam kontaktů pro akutní psychické pomoc, neboť často lidé nepodávají volání sami, ale očekávají, že jim někdo pomůže. Organizace musí být připravena, že nemusí být schopna pokrýt všechny aspekty pomoci sama, a proto musí vědět, kdy volat externí specialisty.

Odborná intervence a dlouhodobá podpora

Po akutní fázi přechází organizace k plánování dlouhodobé podpory, která je klíčová pro zajištění zdraví zaměstnance a udržení pracovního kapacity. Tím se rozumí nejen samotná psychoterapie, ale i pracovní podmínky, které se mohou muset zmírnit. Odborná intervence by měla být vedená profesionálem, který má certifikaci pro práci s trauma.

Profesionální pomoc by měla obsahovat:

Individuální konzultace nebo psychoterapii zaměřenou na zpracování traumatické zkušenosti.
Možnost krátkodobého změny pracovního úkolu nebo dočasného ztížení pracovní zátěže.
Pravidelné sledování stavu zaměstnance, včetně možných kontrol u psychiatra nebo toxikologa.

Organizace by měla mít připravený plán, jak zajistit, aby se zaměstnanec cítil bezpečně v práci. To může znamenat změnu směny, změnu oddělení nebo dočasné snížení povinností, abych se zabránilo tomu, aby se traumatické vzpomínky znovu aktivovaly. Je důležité, aby změny byly komunikovány s respektem a bez nutnosti, aby se zaměstnanec cítil jako „sámý" v situaci, ale jako někdo, kdo má ochránce.

Prevence a školení pro celou organizaci

Aby se předešlo situacím, kdy se traumatické události stávají pravidlem, a aby se zvýšila kompetence všech zaměstnanců, je nezbytné provádět pravidelná školení. Tyto školení by měly být zaměřeny nejen na to, jak reagovat na konkrétní událost, ale i na to, jak rozpoznat signály, že kolega potřebuje pomoc. To zahrnuje pochopení symptomů sekundární traumatické traumy, jako je deprese, úzkost, izolace nebo výrazné změn v chování.

Organizace by měla investovat do vzdělávání svých zaměstnanců v oblastech:

Jak rozpoznávat známky ztráty zátěže u kolegů.
Jak správně poslouchat a jak nechat mluvit bez posuzování.
Jak využít vnitřní procedury a externí zdroje pomoci.
Jak chránit sebe sama, abych se nestali dalšími zraněnými.

Tímto způsobem se organizace stává prostředím, kde lidé cítí podporu a bezpečí. Prevence je levnější a efektivnější než řešit následky. Skutečná prevence znamená nejen, že se organizace snaží zabránit traumatickým událostem (což je někdy nemožné), ale že se snaží vytvořit kulturu, ve které lidé nechtějí být zraněni a kde mají jistotu, že pokud se to stane, budou mít profesionální a lidskou pomoc.