Linka kolegiální podpory 530 331 122, 530 331 131

O zivote s depresi a panickou poruchou pribeh kristyny

Deprese a panická porucha patří k nejčastějším důvodům, proč se lidé obrací na krizovou pomoc. Přesto se o nich stále mlčí, jako by šlo o slabost. Příběh Kristýny (jméno jsme pro zachování soukromí změnili) ukazuje, že cesta skrz nemoc je těžká, ale dá se projít – a že pomoc funguje.

„Nejdřív jsem si myslela, že jsem jen unavená"

Kristýna si první příznaky dlouho nevšímala. Zhoršoval se jí spánek, přestaly ji bavit věci, které měla dřív ráda, a schůzky s přáteli odkládala s tím, že „to stihne jindy". Postupně se jí naskládaly pocity, které dobře znají lidé s depresí: prázdnota, beznaděj a přesvědčení, že ostatní by bez ní byli líp, nebo naopak, že všem jen přináší starosti.

„Říkala jsem si, že mám prostě slabou vůli. Že se mám vzchopit. Jenže já jsem nechtěla být v posteli – já jsem tam upadla a nedokázala jsem vstát," vzpomíná.

Když tělo křičí: první panická ataka

Zlom přišel znenadání. Při nákupu Kristýnu popadl nával intenzivního strachu, zrychlený tep, dušnost a pocit, že zemře nebo se zblázní. Skončila na pohotovosti, kde ale lékaři nenašli žádnou fyzickou příčinu. Mnoho lidí s panickou poruchou zažívá podobnou zkušenost – tělo spustí poplašný signál, i když žádné reálné nebezpečí nehrozí.

Co se děje v těle během panické ataky

Panická ataka je nepříjemná, ale není nebezpečná. Typicky patří mezi její projevy:

  • zrychlený tep nebo bušení srdce,
  • pocit dušnosti, zalehnutí nebo sevření na hrudi,
  • třes, pocit horka či chladu, pocení,
  • motání hlavy či pocit nereálnosti okolí,
  • silný strach ze smrti nebo ze ztráty kontroly.

Ataka obvykle vrcholí během několika minut a sama odezní. Právě vědomí, že „to přejde", je jedním z klíčů, jak se s ní postupně učit pracovat.

Cesta k pomoci nebyla přímka

Kristýna nejdřív dlouho váhala, zda o problému mluvit. Nakonec zašla ke svému praktickému lékaři, který jí pomohl s dalším postupem. Následovala kombinace psychoterapie a medikamentózní léčby. „Nebylo to jako v pohádce. Chodilo mi to nahoru a dolů. Chvíle zlepšení střídaly pády a já měla pocit, že selhávám. Dnes vím, že to k rekonvalescenci patří," popisuje.

Důležité zjištění: léčba deprese a panické poruchy není lineární. Vzpruhu a relapsy k sobě patří a nejsou důkazem selhání.

Co Kristýně pomáhá

Každý člověk potřebuje něco jiného, ale tyto kroky Kristýně podle jejích slov drží kotvy:

  • pravidelný režim – zejména spánek a jídlo v přiměřených časech,
  • pomalé prodloužené výdechy a dechová cvičení při narůstající úzkosti,
  • technika uklidnění smysly: pojmenovat pět věcí, které vidím, čtyři, které slyším, tři, které cítím,
  • každodenní pohyb, i jen krátká procházka,
  • mluvení s blízkými místo izolace,
  • terapie a léky přesně tak, jak domluvila s odborníky,
  • hlavně trpělivost sama se sebou.

Co říkat – a čeho se vyvarovat

Okolí může udělat hodně, ale i nevědomky ublížit. Nejjednodušší vodítko zní: méně rad, víc přítomnosti.

  • Pomáhá: „Jsem tu pro tebe.", „Nemusíš se omlouvat.", „Chceš, abych zůstal/a?"
  • Nezabírá: „Vzchopi se.", „Jiní mají horší problémy.", „Usměj se a půjde to líp."

Kde hledat podporu, když je to nejtěžší

Pokud si podobné pocity připomínáte, nečekejte, až to „přejde samo". Prvním krokem může být praktický lékař, psycholog nebo krizová služba jako SPIS, kde nabízíme bezplatnou a anonymní podporu při psychické krizi. V akutní nouzi je

Související články